Rosomákovo černobílé pískoviště
pro pokusy a pro psaní o všem možném, co ovšem dozajista černobílé není

Buďte vítáni.
Odkazy
Moje domovská farnost
Holický včelařský spolek
Varhanické fórum
Reklama
8. květen
Svět kolem nás
Rosomák (Petr Borský)
03.05.2013 15:46:31

Jako každým rokem připomínáme si i letos výročí spojená s ukončením zlé, krvavé, nelítostné druhé světové války. Lze se obávat, že mnohým mladým lidem tato připomínka vlastně nic neříká a spolu s dalšími důležitými mezníky naší historie jim splývá v beztvarou hmotu nezáživné dějepisné látky. Avšak ani většina z nás středního a snad i staršího věku onu dobu nezažila a tak se nám tehdejší skutečné dějinné události mísí s pozdějšími interpretacemi a dezinterpretacemi, se kterými jsme se v průběhu svého života setkali.

V této souvislosti se nabízí poněkud zvrácená otázka: jak bychom asi reagovali, kdybychom se v některém evropském městě setkali s ulicí či jiným místem, které by se honosilo jménem hitlerovského Wehrmachtu, armády, kterou máme nerozlučně spojenou s hrůzami války a nacistické okupace naší země. Většina lidí by si asi při takové otázce klepala na čelo. Že se však v našich městech dodnes vyskytují ulice pojmenované po jiném zločinném vojsku - Rudé armádě - udiví málokoho. Vždyť jsou to naši osvoboditelé, zní obvyklá argumentace, v roce 1945 nás přece osvobodili od nacistů.

V historických rolích těchto dvou armád máme zřejmě jasno. Víme, kdo byl utlačovatel a kdo osvoboditel. Jsme si však skutečně jistí pravdivostí takového pohledu? Jsou lidé, kteří si tak jistí nejsou a zkušenost některých evropských národů tuto nejistotu podporuje. Když v roce 1941 dobyly jednotky Wehrmachtu estonské hlavní město Tallinn, vítali je tamní obyvatelé jako osvoboditele. Netušili totiž, co je hitlerovský režim zač a čeho je schopen, zatímco se Sovětským svazem a jeho Rudou armádou, od níž je Němci „osvobodili“, už zkušenosti měli. Zkušenosti s politickým terorem, zatýkáním, deportacemi, vraždami. Rudá armáda a útvary NKVD Estoncům tehdy ukázaly, co umí. Je dost pravděpodobné, že za tři roky, po které německá Třetí říše Estonsko okupovala, nezažili Estonci tolik hrůz, jako za předchozí jeden rok okupace sovětské. Lze si tak těžko představit, že by se pak našel někdo, kdo by vítal Rudou armádu, když v roce 1944 Estonsko znovu dobyla a opětovně násilím připojila k Sovětskému svazu. Hrůzy, které pak následovaly, má mnoho Estonců dodnes v paměti.

U nás však jakoby záleželo více na nálepce, kterou věci mají, než na jejich podstatě. Jako bychom si neuvědomovali, že zlo zůstává zlem bez ohledu, jakou mašličku na něj uvážeme či jakou barvou ho natřeme. Lze si představit město sužované zločineckou organizací, kterou přemůže jiná zločinecká organizace a ve městě se usadí místo té první. Těžko budou obyvatelé města považovat novou mafii za svoji osvoboditelku.

Podíváme-li se do historie bez předsudků, zjistíme, že mezi zločinností hitlerovského a sovětského režimu je pramálo rozdílů. Ostatně není žádným tajemstvím, že se oba režimy navzájem inspirovaly a v určité době dokonce spolupracovaly. Nechvalně proslulé Hitlerovy koncentrační tábory byly údajně inspirovány Leninovými tábory nucených prací, kde byly nelidskými podmínkami a tvrdou otrockou prací mučeny milióny skutečných i domnělých odpůrců sovětského režimu a kterým se později podle zkratky organizace, která je centrálně řídila, začalo říkat gulag. Historici rovněž mluví o obdivu, který měl Hitler ke Stalinovi a naopak. Nejviditelnějším projevem spolupráce obou hrůzných režimů je tzv. pakt Ribbentrop-Molotov, jímž si oba režimy rozdělily v srpnu roku 1939 sféry vlivu, což fakticky znamenalo konec pro Polsko a další státy.

„Osvobození“ Prahy Rudou armádou, které máme spojené s náručemi šeříkových květů, bylo fakticky významným krokem Stalinovy snahy o ovládnutí střední Evropy. Snahy, která stála i za vytyčením demarkační linie Jaltskou konferencí. Nebýt jí, mohla být Praha osvobozena již 5. nebo 6. května jednotkami americké armády, které v té době čekaly u Rokycan, kudy zmíněná demarkační čára vedla a kterou nesměly překročit, aby tím dohodu z Jalty neporušily. Díky sovětské chamtivosti se tak Praha dočkala svého osvobození až den po ukončení války v Evropě. Že se však jednalo o „osvobození“ k další porobě a útlaku ví každý, kdo se kdy zajímal o naši historii druhé poloviny 40. let 20. století, myšleno o historii bez bolševických úprav a překroucení.

Jak vidíme, Zlo má mnoho podob a často se nejrůznějším způsobem maskuje. Velmi rádo se schovává právě za různá osvobození. Někdy nám nabízí osvobození od skutečného zla, které však okamžitě nahrazuje zlem jiným, jindy se jím necháme nalákat na „osvobození“ od domnělých přítěží, které však ve skutečnosti spoluutváří důstojný život člověka. Touha po osvobození od práce může na jedné straně člověka uvrhnout do bídy, na straně druhé ho může přivést až k okrádání či zotročování druhých. Osvobozování od odpovědnosti vede v ekonomice k dluhům, v rovině vztahů pak k rozpadlým a nefunkčním rodinám a k vraždám nenarozených dětí. Hlasitě se osvobozujeme od jakéhokoli vztahu k Bohu a zbavujeme tak svůj život pevných základů, tápeme v nejistotě, utápíme se v zoufalství a své okolí ohrožujeme vlastním sobectvím. Ve snaze po sebeosvobození se necháváme obelhávat reklamními agenturami či proradnými režimy. Natolik jsme se již uvelebili ve lži, že pravda se pro nás stala nestravitelnou. Kdejakým zájmovým skupinám dovolujeme, aby s námi prostřednictvím médií manipulovaly a vláčely nás tam, kde nás zrovna potřebují mít.

Na příkladu květnového výročí vidíme, jak snadno se člověk, ba takřka celé národy, nechají obelhat. Že cesta z tohoto marasmu je nesnadná, ví každý, kdo se pokusil ji nastoupit. 8. květen nám však ještě jiným způsobem ukazuje možnou cestu. Ten den si Církev připomíná Pannu Marii jako prostřednici všech milostí. Pokud se na chvíli dokážeme zbavit předsudků, které nám Zlo v podobě nejrůznějších proticírkevních skupin a organizací vnucuje, můžeme Pannu Marii poprosit, aby nám u Boha zprostředkovala milost skutečného Osvobození - osvobození od Zla, osvobození k životu, osvobození k čisté radosti, která nikdy nekončí a která vede až do věčnosti.

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Vložit komentář k článku
Život a vztahy
Stále aktuální...
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu, nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě!
Laudetur Iesus Christus

in aeternum.

Amen.

Osobní
Posvícení v Býšti

Plakátek slavného dvousetletého výročí našeho kostela. Kde jsou ty časy. Mnoho věcí se od roku 2011 změnilo a jen málo z nich k lepšímu...