Předvánoční zamyšlení - psáno pro býšťský obecní zpravodaj

Jak se blíží Vánoce, čím dál častěji na nás ze všech koutů začíná vykukovat odulá, bílým vousem zarostlá tvář panáka navlečeného v červenobílém kožichu se směšnou bambulatou čepičkou. Je to jeden z mnoha způsobů, kterými se nás obratní obchodníci snaží ochránit před tím, že bychom snad náhodou zapomněli na vánoční nákupy. Nelze se na ně zlobit, obchod je živí a mají-li přežít (což je jistě i v našem zájmu - kde bychom jinak nakupovali?), potřebují prodávat. Je však pravda, že ve snaze zvýšit tržby by nikdy neměli překročit mez slušnosti nebo snad dokonce rezignovat na morálku. Ač to zdaleka neplatí o všech dnes užívaných obchodních taktikách, o Santa Klausovi jistě nelze říci, že by byl nemorální nebo neslušný, možná snad jen poněkud nevkusný. I to však mnohým lidem stačí, aby se v nich vzedmula vlna odporu proti „tlusťochovi“, před kterým je třeba zachránit Ježíška, jak to zpívá Vilém Čok. Přežili jsme Dědka Mráze, my si přece Ježíška vzít nenecháme!

My už jsme si ale Ježíška vzít nechali. Vytrácí se z našeho povědomí. O Ježíškovi obvykle víme jen to, že se jako bezbranný chlapeček narodil v judském městě Betlémě, kde se pro něj nenašlo místo pod slušnou střechou a tak musel s matkou Marií a pěstounem Josefem zůstat venku, v přístřešku pro dobytek. Možná si ještě vzpomeneme na pastýře a jejich dramatické noční probuzení, či na okolnosti, které Marii, Josefa a kromě nich mnoho dalších lidí v těch dnech do Betléma vlastně přivedly. Věděli bychom ale, kým tento Ježíšek ve skutečnosti byl? V té době to nevěděl nikdo, snad jen jeho matka něco tušila. A Ježíš sám, když pak vyrostl v dospělého muže, svou pravou identitu až na výjimky pečlivě skrýval. Takřka nikoho tehdy nenapadlo, že se jedná o Krále, na kterého jejich národ čeká po staletí a kterého předpovídaly starobylé texty, tím méně mohlo někoho napadnout, že tento Král a jeho království není z tohoto světa. Že je sice člověkem, že je ale zároveň také vtěleným Bohem, který přišel vrátit zbloudilé kroky lidstva na cestu života. Lze tím omluvit tehdejší Betlémany, že jej nepřijali pod svou střechu? Lze omluvit lidi z Jeruzaléma o nějakých třicet let později? Byli Ježíšem fascinováni jen dokud pro ně byl nový, zajímavý či užitečný, potom se však před místodržitelským palácem nehanbili volat „Ukřižuj!“.

A co my? Jak nám samým zní slova o Živém Bohu, který se i pro nás stal člověkem? Jak se dnes staráme o ponaučení, které nám zanechal skrze lidi, kteří jeho vtělení zažili? Jak se díváme na možnost, že je s tímto Bohem dodnes možné rozmlouvat v modlitbě, při čtení textů z Bible či ve mši svaté? Odpovíme-li si upřímně na tyto otázky, možná zjistíme, že jsme se skutečně o Ježíška už dávno nechali připravit. A nelze z toho vinit jen krutě protináboženskou propagandu komunistického režimu nebo individualismus a konzumismus dnešních dnů, část viny je i na nás samých, byť u každého může mít jinou podobu. U někoho je to třeba pohodlnost bránící přemýšlet o hlubších otázkách či změnit své zaběhlé smýšlení, někomu možná touha po bezbřehé neutuchající zábavě nedovolí vstoupit do kostela, kde kněz nudně káže, varhaník mizerně hraje a navíc je tam zima. A dnešní příklon ke zjednodušování udělal pro mnohé lidi z Církve - toho společenství, jenž založil a jehož hlavou dodnes je právě Ježíš - pouhou organizaci, které lze navíc přisoudit kdejaký pikantní nešvar. Ježíš(ek) sám se nám pak stává pouhou vánoční figurkou, sice malebnější, ale jinak ne nepodobnou tomu vousatému, červenobílému paňácovi.

Nedávejme Ježíška tak lacino. Využijme nadcházejících Vánoc k tomu, abychom jej znovu nalezli. Pokusme se s ním navázat vztah, pusťme jej do svého života, nechme jej, aby postupně začal uzdravovat naše potíže. On nám jistě vyjde vstříc, on nepřeslechne naše prosby. Vždyť on o každého z nás stojí již od věčnosti.