Povídání pronesené v býšťksém kostele při dětském adventním koncertě v r.2010

Vánoce, vánoce přicházejí... Kdo by neznal tuto písničku, jež pro mnohé z nás patří k vánoční a předvánoční atmosféře, třebaže se jedná o výtvor, který, snad aby si jeho autor Zdeněk Borovec nevykoledoval problémy od představitelů tehdejšího režimu, atmosféru vánoc jen hrubě paroduje a ukazuje tím, že mnozí lidé již na jejich původní význam úplně zapomněli.

Přesto však vánoce i letos přicházejí a v latině, ze které mnoho dodnes používaných slov pochází, se přicházet řekne advenire, z toho adventus - příchod. Advent je tedy příchodem nebo spíš očekáváním příchodu... čeho? Vánoc přece, chtělo by se odpovědět a jistě by to byla i pravda, třebaže ne úplná. Vánoce očekáváme, vánoce přicházejí, ale ještě nejsou tu. Čas jesliček a starodávných vánočních písní ještě nenastal, třebaže mnohé rozhlasové stanice a ozvučovací soustavy obchodních domů nás nedočkavě přesvědčují o opaku. Advent je tedy dobou radostného očekávání vánočních svátků, které začínají až podvečerem Štědrého dne.

To očekávání nám ovšem připomíná další význam adventu, ve kterém vzpomínáme na dobu dávno, dávno minulou. Dobu, kdy nikdo žádné vánoce neslavil - nebyl důvod. Tehdy mnozí moudří a zbožní lidé v izraelském národě z dávných legend a posvátných svitků vyčetli, že má mezi ně přijít spasitel, zachránce a lidé jej začali toužebně očekávat. Staré předpovědi udávaly i místo jeho budoucího narození - městečko Betlém. Po letech pak lidé poznali tohoto spasitele v člověku jménem Ježíš, který se skutečně za tajemných okolností narodil v Betlémě, třebaže pak vyrůstal jinde, a který je uchvátil svou moudrostí, laskavostí a hlavně divy, které činil. Zástupy lidí se radovaly, viděli, že se jejich očekávání naplnilo. Mnoho z nich však bylo Ježíšem zklamáno. Oni očekávali proroka - vojevůdce, jenž obnoví jejich království a místo toho přišel prorok, který hlásal lásku dokonce i k nepřátelům a jediné království, kterému přikládal význam, bylo království Boží. Nepochopili, že Ježíš je nepřišel vysvobodit od okupantů jejich země, ale od okupantů jejich duší - od zlých skutků a nečistých duchů a že jim navíc namísto temnoty smrti nabízí světlo radostného života bez konce. Nepochopili to stejně, jako to naneštěstí mnozí z nás nechápou dodnes.

A tak zatímco křesťané, jak se Ježíšovým následovníkům začalo říkat, si slavením vánoc připomínají Jeho narození, mnozí Židé očekávají příchod svého spasitele doposud. Nakonec - a to se dostáváme ke třetímu významu adventu - oni vlastně dobře dělají a my bychom si z nich v tomto ohledu mohli v jistém smyslu vzít příklad. Ježíš totiž, než po svém zmrtvýchvstání vystoupil do nebe, slíbil svým učedníkům, že na konci času znovu přijde a vyzval je, aby Jej očekávali. A oni si časem uvědomili, že ať již to pro svět nastane za milion roků nebo příští týden, každý by měl očekávat ten svůj konec pobytu na zemi a žít tak, aby i toto očekávání mohlo být očekáváním radostným.

A tak až skončí očekávání letošního adventu a pod rozzářeným stromkem zašustí ozdobné papíry rozbalovaných dárků, neodhánějme od sebe vzpomínku na původní význam vánoc, na chudé dítě v jestlích na slámě, na vtěleného Boha, jenž se k nám ve své dobrotě sklání, aby nás obdaroval tím největším dárkem - svou láskou doprovázející nás až do věčnosti.